Začátek a Konec ruku v ruce jdou,
zpívají spolu písničku hrozivou.
Jeden baryton,
Druhý zas soprán.
Když přichází Konec, země duní,
Strach polívá tělo i duši,
Hlavou rezonují slova.
Zajiskřila jsem.
Zaplálala jsem.
Shořela jsem.
A tak jsi tu.
“Byl jsem tu vždy, jen jsi mě ještě nechtěla vidět, má drahá. Ale teď, když vzdala jsi se falešných nadějí, v to co nepřijde, jsi zase svobodná. Zase svá a zase celá.
Žila jsi v iluzi dlouho. Musíš být unavená. Odpočiň si, má drahá, než se zase rozzáříš, jako tisíce hvězd. Není kam spěchat, já Ti nikam neuteču a stejně jako můj bratr tu budu tak dlouho, dokud nebude čas, aby mě opět vystřídal.”
Někdy máme pocit, že když hvězda vyhasne a promění se v černou díru, už není cesty zpět, už je tu jen konec, ale co když jsme ještě moc mladí na to, abychom viděli její nový začátek?