Letěl, letěl, motýl jarním lesem,
šťasten každým svým dechem.
Tušil, že čas jeho se krátí, a přec,
nedal svým snům o nektaru spáti.
Letěl, letěl, motýl jarní nocí,
však dotyk Touhy se ho ve světle zmocnil.
Tušil, že nápad to není dobrý, a přec,
nedal svým snům o plamenu svíčky spáti.
Letěl, letěl, motýl ke světlu,
až najednou začal se měnit v můru.
Tušil, že konec ho nečeká hezký, a přec,
nedal svým snům o teplém objetí spáti.
Letěla, letěla, můra k plamenům,
s přáním nepřidat se k Ikarům.
Tušil správně svého konce, a přec,
šťastný byl při pohledu na své slunce.
Na konci se ho však Sen zastal,
a probudit ho v další den nechal.
Tušil však, že své slunce chce vidět zas,
a tak svým snům o teple svíčky si nechal zase zdát.
(Poznámka u příspěvku: „Ano přečíst polovinu Sandmana za tři dny, má své následky..“)