Koukám ti do očí a ty se mračíš,
ty se nezlobíš, jen se divíš.
“Kde je realita a kdy sníš?”
Jsem snad bajkař?
Nebo možná lhář?
Ani nevím, asi samotář…
“Proč se ptáš?”
Nevím,
snad těžko uvěřit příběhům tvým,
snad těžko odhalit kým chceš dnes být.
Koukám na masky vystavené u zrcadla a sama nevím.
A i já, přiznám se…
že se občas divím, tomu co vidím.
Jednou jsem ona, podruhé zase cizí.
A tak se ptám…
Kým bych měla být, když ty nakonec zmizíš?
Jednou nahoru, pak zase zpět,
čím to tak asi je…
Snad tím, že snem neurazíš,
Snad tím, že sen nesoudí,
protože cit,
ten je mu cizí.
Proč samotářem se nazýváš, a proč se tak bojíš?
Spousta poutníků prošla mým sněním,
však nikdy ne probuzením.
A tak sama tu stojím a dál rozdávám sen, v bdění.
Je to jednodušší než probuzení…
Je to jednodušší než otevření…
A proč, že se to bojím ptáš se?
Ani nevím,
možná jen ublížení.