Génius se pozná poměrně snadno, pokud je mrtvý.
Má černobílou fotografii, trochu nepraktické vlasy a pod nimi citát o životě, který možná nikdy neřekl. Jeho chyby už nikoho nezdržují na poradách, jeho podivnosti získaly bezpečný historický odstup a všechno, co se do příběhu nehodí, lze přesunout do poznámky pod čarou. Z člověka se stane symbol. Symboly se chápou mnohem lépe než lidé, protože už nemají možnost tvrdit, že jsme je pochopili špatně.
Horší je poznat génia v době, kdy ještě žije. V tu chvíli to totiž často není muž s rovnicí na tabuli, který se právě chystá změnit svět. Je to kolega, jenž mluví o něčem, co ostatním připadá nepraktické, příliš vzdálené nebo úplně nesrozumitelné. Člověk, který položí otázku, na niž zatím neexistuje kolonka ve formuláři. Někdo, kdo vidí souvislost dřív, než pro ni máme slova, ale současně může zapomenout na obyčejnou věc, špatně odhadnout druhého člověka nebo být nesnesitelný při večeři. Schopnost chápat vesmír zřejmě automaticky nezajišťuje schopnost včas odpovědět na zprávu.
Symboly se chápou mnohem lépe než lidé, protože už nemají možnost tvrdit, že jsme je pochopili špatně.
Když přemýšlím o Albertu Einsteinovi, Alanu Turingovi a Robertu Oppenheimerovi, nejvíc mě nezajímá, kolik toho věděli. Tomu bych stejně nerozuměla natolik, abych mohla poctivě předstírat odborný obdiv. Kdyby po mně někdo chtěl odvodit teorii relativity, tato esej by skončila nečekaně brzy. Zajímá mě spíš způsob, jakým se dostali k otázkám, které před nimi buď nikdo nepoložil, nebo je nepoložil přesně tak. Velký objev totiž nezačíná odpovědí. Začíná ochotou představit si něco, co v danou chvíli vypadá trochu absurdně.
Einstein si jako mladý představoval, co by se stalo, kdyby člověk pronásledoval světelný paprsek. Později pracoval s obrazy vlaků, hodin a výtahu, v němž nelze jednoduše poznat, zda člověka drží při podlaze gravitace, nebo zrychlení. Nešlo o fantazii místo fyziky. Byla to fantazie, která fyzice připravila otázku. Matematika potom musela udělat tu méně romantickou část práce a ověřit, zda obraz vydrží i mimo hlavu člověka, který si ho vymyslel.
Možná právě tady děláme v chápání vědy první chybu. Představujeme si ji jako místo, kde správné odpovědi čekají pod bílým světlem laboratoře a dostatečně chytrý člověk je pouze objeví. Kreativitu necháváme umělcům, protože ti mají dovoleno vymýšlet si věci, zatímco vědec má být rozumný a držet se reality. Jenže realita se někdy ukáže až ve chvíli, kdy si někdo dovolí představit její dosud neviditelnou verzi.
To samozřejmě neznamená, že každá neobvyklá myšlenka je převratná. Většina neobvyklých myšlenek je pouze neobvyklá a některé jsou vyloženě špatné. Představivost není důkaz. Je spíš první pracovní verze, dokument s názvem final_opravdu_final, který musí projít výpočty, měřením a lidmi, jejichž profesní radostí je hledat, kde přesně se autor spletl. Bez této kontroly by věda nebyla vědou. Bez první představy by ale často nebylo co kontrolovat.
Einstein se dnes používá jako obecný symbol inteligence. Jeho jméno vyslovujeme, když chceme někomu říct, že je chytrý, případně když mu chceme ironicky sdělit opak. Tím jsme z člověka udělali měrnou jednotku a trochu jsme si ušetřili práci s jeho skutečným myšlením. Je pohodlnější obdivovat rovnici než připustit, že k ní vedla schopnost brát vážně obrazy, které mohly zpočátku znít skoro dětinsky.
U Alana Turinga je ten rozpor ještě nepříjemnější.
V roce 1950 se pokusil přemýšlet o otázce, zda mohou stroje myslet. Ta otázka byla příliš nejasná, a tak ji nahradil hrou. Místo hledání definice myšlení se ptal, zda může stroj v rozhovoru působit tak, že ho člověk nerozezná od lidského protějšku. I tady byla kreativita především schopností změnit zadání. Když se problém nedal vyřešit v původní podobě, Turing ho nepřinutil poslušně sedět. Postavil mu jinou židli.
Za války patřil k lidem, kteří v Bletchley Parku pracovali na prolomení německých šifer. Je důležité říct „k lidem“, protože dějiny milují osamělé génie a podstatně méně fotogenické týmy. Na prolomení Enigmy navazovala práce polských kryptologů, Gordona Welchmana a mnoha dalších mužů a žen, jejichž jména se do jednoho filmového plakátu nevejdou. Turingova výjimečnost se tím nezmenšuje. Jen se vrací do skutečnosti, kde i mimořádný mozek potřebuje cizí poznatky, spolupráci, stroje, čas a někoho, kdo ráno uvaří čaj.
Britský stát jeho schopnosti během války potřeboval. O několik let později ho tentýž stát odsoudil za homosexuální vztah a podmínil jeho svobodu hormonální léčbou. Často se říká, že Turinga společnost nepochopila. Nejsem si jistá, zda je to přesné. Jeho užitečnosti rozuměla velmi dobře. Věděla, co pro ni udělal, a dokázala jeho práci označit za národní hodnotu. Nešlo tedy jen o neschopnost pochopit výjimečného člověka. Šlo také o rozhodnutí přijmout jeho mysl a odmítnout zbytek jeho existence.
To je možná jedna z nejkrutějších forem porozumění. Vidět hodnotu člověka dost přesně na to, abychom ji použili, ale ne dost široce na to, abychom ochránili jeho samotného.
Vidět hodnotu člověka dost přesně na to, abychom ji použili, ale ne dost široce na to, abychom ochránili jeho samotného.
U Oppenheimera je příběh jiný a bylo by příliš snadné všechny tři muže postavit do stejné řady. Nebyli stejní. Jejich práce, postavení ani odpovědnost nebyly stejné. Oppenheimer nestál pouze proti světu, který mu nerozuměl. Vedl v Los Alamos obrovský projekt, jenž spojil tisíce lidí s velmi konkrétním cílem vytvořit atomovou bombu. Jeho schopnost nespočívala jen v tom, že rozuměl fyzice. Dokázal spojovat různé obory, rozpoznat, koho potřebuje, a držet pohromadě práci lidí, z nichž mnozí byli sami zvyklí být nejchytřejší osobou v místnosti. To musí být zvláštní druh organizačního pekla.
První atomový výbuch ale ukázal, že technický úspěch a lidský význam nejsou totéž. Člověk může pochopit, jak něco vytvořit, a přesto teprve později zjišťovat, co všechno tím vzniklo. Nechci Oppenheimerův příběh zjednodušit na geniálního vědce, který něco vynalezl a potom toho litoval. Skutečnost byla složitější, stejně jako jeho postoje k jaderným zbraním a jeho podíl na jejich vývoji. Právě proto do tohoto tématu patří. Ukazuje hranici představy, že větší inteligence automaticky přináší větší morální jasno. Nepřináší.
Po válce se Oppenheimer dostal do konfliktu s politickým prostředím kolem dalšího vývoje jaderných zbraní. V roce 1954 přišel po sporném řízení o bezpečnostní prověrku, přestože komise nenašla důkaz jeho neloajality. Rozhodnutí bylo oficiálně zrušeno až v roce 2022. Stát nejprve potřeboval člověka schopného překročit hranici možného a později začal být znepokojený tím, že si zachoval vlastní názor na to, co by mělo následovat.
Takové instituce máme rádi. Tedy nemáme, ale vytváříme je pravidelně. Chtějí kreativitu, pokud lze naplánovat její výstup, zapsat ho do rozpočtu a použít. Mnohem hůř snášejí, když člověk, který dodal převratný výsledek, pokračuje v samostatném myšlení i po odevzdání projektu.
Při psaní o géniích navíc snadno vznikne jiný problém. Začneme každou jejich zvláštnost považovat za důkaz výjimečnosti a každé selhání za cenu, kterou okolí musí zaplatit za jejich dar. Jenže inteligence není omluvenka. Člověk může změnit fyziku a současně zranit lidi kolem sebe. Může vidět budoucnost výpočetní techniky a přesto být v běžném životě bezradný. Může vytvořit něco, co změní dějiny, a nemít pod kontrolou způsob, jakým to dějiny použijí. Génius není vyšší forma člověka. Je to člověk s mimořádnou schopností v určité oblasti, což zní méně vznešeně, ale nejspíš je to blíže pravdě.
Také ne každý nepochopený člověk je génius. To by byla příjemná představa pro všechny, kterým někdy nerozuměla rodina, škola nebo kolegové, tedy zhruba pro všechny. Někdy nám lidé nerozumějí proto, že myslíme jinak. Jindy proto, že jsme svou myšlenku nevysvětlili. A někdy nám rozumějí docela dobře, jen s námi nesouhlasí. Rozlišit tyto možnosti je obtížné hlavně ve chvíli, kdy jsme přesvědčení, že právě dokončujeme vlastní teorii relativity, a ostatní pouze neocenili prezentaci.
Génius není vyšší forma člověka.
Přesto mají Einstein, Turing a Oppenheimer něco společného. Jejich příběhy ukazují, že představivost není měkký doplněk inteligence. Není to barevná přestávka mezi skutečnými výpočty. Je to schopnost vystoupit z otázky tak, jak byla položena, a podívat se, zda není špatně samotné zadání. Co se stane, když budu pronásledovat světlo? Jak poznáme myšlení, pokud nevíme, co přesně znamená? Můžeme vytvořit zbraň dřív, než někdo jiný, a co uděláme se světem, ve kterém už víme, že to možné je? První dvě otázky otevřely nové způsoby poznání. Třetí zůstala i po technickém úspěchu lidsky nedokončená.
Možná proto je tak snadné nepochopit člověka, který chápe mnoho. Nejen proto, že jeho myšlenky mohou být příliš složité. Někdy je problém opačný. Kdybychom jeho otázku opravdu přijali, museli bychom změnit něco ve vlastním způsobu uvažování. A to je náročnější než přidat jeho fotografii do učebnice, pojmenovat po něm cenu nebo pod ni napsat větu o genialitě.
Černobílá fotografie je v tomto směru bezpečná. Člověk na ní už nic dalšího nevymyslí, nebude odporovat a nebude chtít, abychom spolu s jeho prací přijali také jeho rozpory. Můžeme pod ni umístit citát a na chvíli mít pocit, že rozumíme někomu, kdo strávil život tím, že zpochybňoval věci, kterým rozuměli všichni ostatní.
Možná by bylo poctivější nechat místo pod fotografií prázdné.
Ne proto, že o těch lidech nelze nic říct. Ale proto, že některé myšlenky potřebují trochu prostoru, než je proměníme v poučení.
Poznámka ke zdrojům
- Albert Einstein – biografické údaje a vědecká práce, Nobel Prize
- Einsteinův raný myšlenkový experiment se světelným paprskem, American Institute of Physics
- Alan Turing – práce v Bletchley Parku, výpočetní technika a poválečné pronásledování, GCHQ
- Alan Turing: Computing Machinery and Intelligence, časopis Mind, 1950
- Rozhodnutí amerického ministerstva energetiky z roku 2022 o zrušení verdiktu z bezpečnostního řízení J. Roberta Oppenheimera