Demokracie údajně stojí na informovaném občanovi.
Ta moje poslední dobou stojí spíš u kuchyňské linky, zapíjí tabletu na pálení žáhy a snaží se najít ovladač dřív, než Donald Trump dokončí větu. Někdy ho najde. Někdy na něm sedí. Ani jedna možnost nepůsobí jako dostatečná obrana právního státu.
Nevím přesně, kdy se z politických projevů stal zdravotní rizikový faktor. Možná se to dělo vždycky a jen jsme dřív neměli politiky v kapse od rána do večera. Dnes se člověk probudí, sáhne po telefonu a ještě před vyčištěním zubů se dozví, koho Trump urazil, kdo u nás právě zachránil republiku, proč další schodek ve skutečnosti není problém a před kým se má český národ tentokrát bránit.
Pak má člověk celý den nějak divně od žaludku a říká si, zda za to může káva.
Káva v tom bude nejspíš nevinně.
Často mě napadá, jak je možné, že hloupí lidé vládnou světu, zatímco ti chytří sedí doma, třikrát přepisují komentář na internetu, aby náhodou nebyl nespravedlivý, a nakonec ho stejně neodešlou. Člověk bez pochybností mezitím založí stranu, koupí sociální síť nebo se nechá zvolit prezidentem. Člověk s pochybnostmi si otevře další zdroj a zjistí, že problém je ještě složitější, než se obával.
Možná jsme začali obdivovat přesně ty vlastnosti, před kterými nás rodiče varovali.
Jenže ani slovo hloupí mi úplně nesedí. Bylo by to příjemné. Hlupák je bezpečný protivník, protože nad ním lze v duchu snadno zvítězit. Stačí mít přečtenou knihu nebo znát rozdíl mezi názorem a údajem. Laťka neleží vysoko. V některých případech se zdá, že ji někdo odnesl úplně.
Donald Trump rozumí jedné věci velmi dobře: pozornosti. Řekne větu, nad kterou se půlka světa pohoršuje, a druhá půlka ji začne tisknout na trička. Než se někdo dostane k ověřování, Trump už vyrobil další problém. Pravda jede tramvají. Lež má soukromé letadlo.
Mohla bych se uklidňovat tím, že je daleko. Za oceánem, v zemi s jiným volebním systémem, jinými dějinami a zjevně mnohem vyšší spotřebou zlaté a oranžové barvy. Jenže pak přepnu na české zprávy a zjistím, že vzdálenost není lék. My nepotřebujeme dovážet politické absurdity ze zahraničí. Jsme v nich soběstační.
Když se snažím českou politickou scénu pochopit jako celek, vybaví se mi dům, v němž se koná velmi podivná rodinná oslava. Andrej Babiš stojí ve vstupní hale a vysvětluje hostům, že dům postavil, pak ho zachránil a nejspíš ho i osobně vytápí. Všechno, co funguje, zařídil on. Všechny praskliny ve zdech zdědil po předchozích majitelích. A pokud někdo zpochybní jeho verzi událostí, může se z hosta poměrně rychle stát člen mafie.
Alena Schillerová mezitím drží účet za opravy a uklidňujícím hlasem vysvětluje, že kouř není důvod k panice, ale pouze jiná podoba vzduchu. Čísla v jejím podání přestávají být čísly a získávají politickou příslušnost. Cizí schodek je nezodpovědnost. Vlastní schodek je investice do lidí. Dluh dnes poroste, ale později přijde záchranná brzda. Což je u brzdy poměrně odvážná dramaturgie.
Tomio Okamura sedí v největším křesle a varuje, že obyčejní lidé se do domu vůbec nedostanou. Na tom je něco téměř fyzikálně pozoruhodného. Je předsedou Poslanecké sněmovny, má funkci, vliv i mikrofon, a přesto dokáže působit jako člověk, kterému systém odmítá dát slovo. Je současně uvnitř moci i její obětí. Jen už nekřičí před domem. Křičí z jeho nejlepší místnosti.
Do toho Petr Macinka kopne do dveří a oznámí, že politika není pro princezny. Nevím, kdo jsou v tom přirovnání princezny. Že by lidé, kteří očekávají základní slušnost? Ústavní instituce? Nebo kdokoli, kdo nevnímá hrubost jako důkaz mužnosti? V každém případě je praktické označit ohleduplnost za slabost. Člověk pak nemusí měnit své chování. Stačí urazit každého, komu vadí.
Filip Turek zatím nechá před domem běžet motor, aby bylo všem jasné, že přijel. Jeho politika stojí na lesku, hluku a dojmu, že pravidla jsou určena hlavně lidem s pomalejším vozem. Když se sousedé ozvou, lze jejich nesouhlas prohlásit za strach z pravdy. To je na provokaci pohodlné: každá negativní reakce se dá použít jako důkaz vlastní odvahy.
A Babiš dál vítá hosty, jako by s děním v ostatních místnostech neměl mnoho společného. Nemůže přece odpovídat za každé převržené křeslo, uraženého souseda nebo nastartované auto. Jen je to pořád jeho oslava a on stojí u dveří s klíči v ruce.
Právě v tom je ten obraz nepříjemný. Nejde o několik oddělených výstupů několika výstředních lidí. Každý v tom domě poskytuje ostatním něco potřebného. Jeden pocit bezpečí, druhý uklidňující výklad účtu, třetí nepřítele, čtvrtý agresi vydávanou za sílu a pátý lesk. Dohromady vzniká politika, která nemusí být pravdivá, pokud je dost hlasitá, sebejistá a dobře osvětlená.
Okamurovo novoroční vystoupení proti podpoře napadené Ukrajiny mi navíc připomnělo, že hlasitost a odvaha nejsou totéž. Provokace sama o sobě není statečnost. Když u slavnostní večeře převrhnete stůl a všichni začnou křičet, nemusí to znamenat, že jste otevřeli důležité společenské téma. Někdy jste pouze převrhli stůl.
Tak proč to funguje?
Tady bych mohla napsat, že voliči těchto lidí jsou hloupí, zavřít dokument a jít si udělat čaj. Byla by to krátká úvaha a čaj by byl pravděpodobně její nejlepší částí. Jenže miliony lidí nevolí stejně ze stejného důvodu. Někteří chtějí nižší daně. Někteří mají pocit, že je nikdo neposlouchá. Někteří se bojí změny a jiní se na změnu těší hlavně proto, že má ublížit lidem, které nemají rádi.
Možná tito politici nenabízejí řešení. Nabízejí úlevu.
Svět je složitý, drahý a poslední dobou nápadně často hoří. Oni přijdou a řeknou, že za to může konkrétní skupina, instituce nebo člověk. Najednou má chaos jméno. Není třeba rozumět ekonomice, klimatické změně, válce ani fungování státu. Stačí poznat viníka na fotografii. Vedle něj bývá politik, který se tváří, že už všechno zařídil, ačkoli zatím hlavně dobře stál.
Přemýšlivý člověk má v takové soutěži nevýhodu. Ví, že každé rozhodnutí něco stojí. Před slibem si představí rozpočet, před rychlým zákazem vedlejší účinky a před větou na sociální síti možnost, že ji někdo za deset let vytáhne. Populista si představí počet sdílení.
To ale ještě neznamená, že jsme my ostatní morálně nadřazení jen proto, že máme úzkost a sedmnáct otevřených záložek v prohlížeči s různými fakty, které jednoznačně odporují tomu, co tato sebranka zrovna řekla v médiích. Inteligentní lidé také lžou, manipulují a touží po moci. Jen to někdy dělají v lépe strukturovaných větách. A schopnost vidět složitost se může stát velmi elegantní výmluvou, proč neudělat vůbec nic.
Znám ten mechanismus alespoň z psaní. Chci něco říct, ale nejprve si ověřím fakta. Potom hledám přesnější formulaci. Pak mě napadne výjimka, kvůli níž musím změnit druhý odstavec. Nakonec mám kvalitně promyšlené ticho. Člověk, kterému podobné zábrany chybějí, mezitím natočí video v autě, urazí tři skupiny obyvatel a získá mandát mluvit o svobodě projevu.
Možná tedy chytří lidé neprohrávají proto, že jsou příliš chytří. Možná prohrávají proto, že si spletli přemýšlení s jednáním. Žaludeční nevolnost může být správná reakce, ale sama neodhlasuje zákon, nevyvrátí lež a nepřesvědčí člověka, který už dávno neposlouchá stejná média.
Můj žaludek navíc není nestranný orgán. Protestuje také proti příliš pozdní večeři, levnému vínu a situacím, které s demokracií vůbec nesouvisejí. Nemohu mu tedy svěřit celé politické rozhodování. Může ale fungovat jako poplach.
Přesto mu nechci úplně přestat věřit. Když slyším člověka, který ponižuje slabší, zaměňuje krutost za upřímnost nebo zachází s pravdou jako s nepovinnou přílohou, tělo někdy pochopí problém dřív než hlava. Sevře se. Upozorní mě, že nejde jen o odlišný politický názor. Existuje rozdíl mezi sporem o výši daní a sporem o to, zda mají někteří lidé stejnou hodnotu. Ne všechno lze uzavřít větou, že obě strany mají trochu pravdu.
Nevím, jestli světu skutečně vládnou hloupí lidé. Možná mu vládnou lidé s neobvykle zdravým sebevědomím a velmi pružným vztahem ke studu a pravdě. Možná jsme vytvořili veřejný prostor, ve kterém schopnost necítit rozpaky působí jako vůdcovská kvalita. A možná ti, kteří při jejich projevech trpí zažívacími problémy, nejsou automaticky chytřejší. Jen ještě úplně nepřišli o schopnost cítit, že něco není v pořádku.
Když příště Trump začne vysvětlovat svět a v našem politickém domě se znovu rozběhne oslava, nejspíš zase sáhnu po ovladači.
Možná televizi vypnu.
Možná ji jen ztlumím a zkusím přesně pojmenovat, co mi na tom vadí. Protože oni počítají s tím, že lidem jako já bude špatně, odejdou z místnosti a přenechají jim mikrofon.
A to by se jim žaludek nezvedl vůbec.